Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ozvalo se zaklepání. Jen takové tiché, plaché, sotva slyšitelné.

„Kenshine! Běž otevřít!“ poručila Naomi, mu tvrdě jako vždycky.

„Jsem snad návštěva! Ne sluha!“ zamumlal zatím co vstával.

„Já jsem to slyšela!“ zavrčela Naomi.

Kenshin už raději nic neříkal a šel otevřít. Ve dveřích stála velmi bledá dívka s černými vlasy a světle hnědýma očima.

„Ahoj,“ usmála se. „Chtěla bych mluvit s Itachim, je doma?“

„Jo, je,“ odpověděl Kenshin a stále na ni zíral. Co tomu řekne Iriko, až se dozví, že za Itachim  přišla nějaká holka? Pomyslel si Kenshin strachujíce se o zdraví Itachiho a neznámé návštěvnice.

„Mohl bys ho, prosím tě, zavolat?“ zeptala se po chvíli přešlapování.

„Jasně! Počkej chvilku!“ Kenshin odběhl. Itachi seděl na pohovce a zíral do televize. Aspoň to tak vypadalo.

„Itachi! Vstávej!“ dloubl do něj, protože si byl jistý, že spí.

„Já nespím! Nespím!“ zpanikařil Itachi v domnění, že je to Iriko. Když uviděl Kenshina, uklidnil se. „Co je?“

„Venku stojí nějaká holka a chce s tebou mluvit!“

„Cože? vstal z postele“

„pohni trochu.řekl Kenshin trochu neklidně“

„no jo,“ušklíbl se Itachi.

Itachi tu dívku neznal.

„Kdo jsi?“ zeptal se tak trochu netaktně hned, jak se objevil ve dveřích.

„Jmenuji se Yu. Musím ti něco dát,“ usmála se a vytáhla obálku. „Tohle mi kdysi dal někdo, kdo mi byl velmi blízky. Řekl mi: ,Dej to člověku, který mě zabije. Nevěřím, že se to stane, ale kdyby ano, dej mu to‘“

Itachi si obálku vzal.

„Co se tam píše?“

„To já nevím. Mohla jsem obálku otevřít a vše si přečíst, ale nemohla jsem to udělat. Obsah nebyl určen pro mě, ale pro tebe,“ usmála se. Nebyl to však veselý úsměv, byl melancholický.

„Teď už musím jít, nashledanou.“ S tím odešla.

Itachi držel obálku. Byl trochu nejistý. V celém svém životě zabil jen jednu osobu, ale o té by snad nikdo neřekl, že byl někomu blízký. Nebo snad ano?

„ Kdo to byl?“ ozvala se Naomi.

„To jen někdo zabloudil,“ zalhal Itachi.

„hmm...opravdu?“

„Jasně, kdo by tu chodil!“ zasmál se Itachi.

„Chceš si přečíst to, co ti dala ta holka?“ zašeptal Kenshin co nejtišeji, aby ho nikdo nemohl slyšet. Itachi přikývl a několikrát obálku otočil. Byla docela tlustá,musela obsahovat několik listů.

„Víš, kdo ti píše?“ zeptal se ještě Kenshin.

Itachi zavrtěl hlavou a rozbalil obálku.

„Kdo ti píše?“ ptal se ještě Kenshin, ale Itachi ho už neposlouchal.

 

Itachi,

    Nečekal jsem, že to dotáhneš tak daleko. Jen doufám, že jsem se nerozhodl špatně, že jsem ti tohle nechal předat. Bylo to pro mě hodně těžké rozhodnutí, ale okolnosti mě donutili to udělat. Těmi okolnostmi nemyslím víru v to, že mě doopravdy porazíš. V to jsem nikdy nevěřil.

Být člověkem má i své nevýhody. To starosti mě donutili to udělat. Bylo by přece ironické, kdyby měl démon ohně srdce z ledu.

Otec

Tohle stálo na lístku, do kterého byli ostatní listy zabaleny. A Itachi si musel přiznat, že je to ten nejvíc matoucí dopis, jaký kdy četl.

Co mu tím chtěl říct? To zřejmě zjistí, až dočte i zbytek.

 

Ale nikdy nechtěl zjistit, co se tam píše. A litoval, že to četl.  Zvláštní bylo, že Itachi nikdy o Otci nepřemýšlel jako o člověku. Možná to byla chyba, možná….

„Itachi! Je večeře!“ Iričin hlas jím projel místností elektrický proud. Bylo to zvláštní, ale už v sobě necítil svůj nekonečný optimismus. Prostě chtěl vědět víc a docela mu vadilo, že bude muset počkat do rána.

„Itachi? Jsi v pořádku?“ zeptala se ho Iriko podezíravě.

„Jo. Proč bych neměl být?“

„Chováš se divně od té doby, co sem přišla ta návštěva. Měl bys mi říct, o co šlo.“

„Naomi a May přišly do jídelny a hned se pustily do jídla“

„Itachi je přejel pohledem a koukl na Iriko.“

V tom je právě ten problém, Iriko! Nic se nestalo!“ zasmál se Itachi, ale moc upřímně to neznělo.

„No dobře, jak chceš. A nezapomeň po sobě umýt nádobí!“ řekla Iriko uraženě.

 

Itachi do sebe ráno hodil snídani a vyběhl z domu. Musel to stihnout dřív, než si Ostatní všimne, že je pryč.

Chtěl si promluvit s tou dívkou, ale nevěděl, kde by ji našel. Znal jen její jméno. Yu. Zvláštní jméno.

Zamířil do parku v blízkosti nemocnice. Tam ji taky našel. Seděla na lavičce a dívala se, jak si na louce hrají děti.

„Ahoj,“ pozdravil Itachi.

„Ahoj,“ usmála se. „Ty jsi Itachi, že ano?“

„Ano, to jsem já!“ zazubil se a posadil se vedle ní. „Chtěl  jsem si s tebou promluvit.“ Řekl a vytáhl onu obálku.

„Já opravdu nevím, co je tam napsané,“ zavrtěla Yu hlavou.

„Já vím, to jsi říkala. Pokud jsem to správně pochopil,otcovi poznámky do budoucnosti. Je tam všechno – myšlenky, pocity, lidi, které poznal… Všechno je tam psané nenávistně. Píše, jak nenávidí lidi, píše o své cestě za následníky…. A pak je tam zmínka o tobě – všechno od té doby je jinak. Jeho pohled na svět… jako by se změnil.“

„Opravdu?“ zeptala se. Přikývl. „Možná to tak je. Víš, Itachi, my jsme měli k sobě velice zvláštní vztah. Nebyla to láska, nebylo to přátelství…“

„Musíš mě nenávidět, že jsem ho zabil.“

„Ne, to vůbec ne!“ zavrtěla hlavou. „Smrt je součástí života. On se smrti bál.“

„Možná, ale přál ji jiným. Chtěl zabít všechny lidi, proboha!“

Mlčela. Pak se podívala na nebe a řekla: „Víš, Itachi, byla jsem jako vy. Jako ty a tví přátelé. Ale život mi postavil do cesty nepřekonatelné překážky. Když se ti tvá vlastní životní kréda postaví do cesty, musíš je změnit.“

„Žádná překážka není nepřekonatelná,“ prohlásil Itachi.

„V tom případě jsem slaboch,“ usmála se.

„To jsem nechtěl říct!“ bránil se Itachi.

„Já vím,“ vyplázla na něj jazyk.

„Řekni o něm,“ změnil Itachi najednou téma. „O otci, jak ho nikdo neznal.“

„Opravdu to chceš vědět?“ zeptala se.

„Ano. Byl jsem jeho syn, mám právo to vědět.“

„Tak dobře,“ povzdychla si.

 

---

 

Já a mí rodiče jsme bydleli pod horami, abych to neměla daleko do školy. Moji prarodiče zůstali v horách.

Nenáviděla jsem školu. Vždycky se mi smáli. Byla jsem jiná, pocházela jsem z hor. Ve vyšších ročnících s tím přestali.

Že jsem démon jsem zjistila, když jsem jednou šla k babičce a trochu sem se začala měnit. O démonech jsem nic nevěděla. Ale od té doby jsem byla raději v přírodě než mezi lidmi. Tam jsem si taky našla své přátelé . A tak jsme byli jsme skvělý tým.

Jednou se u nás zastavil podivný člověk. Přál si, abychom jeho skupinu bezpečně převedli přes hory. Cítila jsem, že je mocný démon.

,Mohl by mě něco naučit,‘ pomyslela jsem si. Proto jsem se přihlásila, že to udělám.

„Taková malá holka?“ reptal jeden z nich. Ale jejich vůdce souhlasil. Jenže mé sebevědomí bylo malé a začala jsem z nich mít strach. V noci jsem poslouchala o čem se baví. Věděla jsem, že ten kluk, co se jmenoval Fugaku, chce zničit svět. Děsilo mě to, ale nedala jsem nic najevo.

Ale jednou zamnou Fugaku přišel a řekl: „Ty jsi taky démon, že ano?“

Přikývla jsem, protože to byla pravda.

„Tvůj démon je démon zvuku, že?“ Zase jsem přikývla, ale můj strach stoupal.

„Démon zvuku není silný, ale zákeřný.Naučím tě ho dokonale ovládat. Budeš silná, velmi silná. Jen se k nám musíš přidat.“

Bylo to poprvé,kdy někdo chtěl,a bych se k němu přidala. Ale já musel říct: „Ne, to nemůžu. Nemůžu se k vám přidat.“

Myslela jsem, že bude po mě. Že umřu. Ale neumřela jsem. Fugaku se otočil a odešel.

Na druhý den jsme zapadli sněhem. Ostatní na mě křičeli: „Máš znát hory! Měla jsi vědět, že je nestihneme hory do zimy přejít!“ Jen on mlčel.

„Říkala jsem vám to! Copak můžu za to, že mě tu nikdo neposlouchá?“ namítla jsem. Samozřejmě, že jsem jim to neříkala! Ale oni to nevěděli. Až na něj. Fugaku vždycky věděl, že lžu a já vždycky věděla, že to poznal.

Stejně jako jsem věděla, že mě sleduje, nebo jako když věděl, že ho sleduju já. Seděli jsme k sobě zády a přemýšleli jeden o druhém.   Byl to takový ten pocit, kdy člověk trpí, když dotyčný není vedle něho, kdy cítí jeho zranění, které utrží v boji… Ale není to láska.

Každopádně – cestovat s nimi bylo poučné. Oni bojovali a já sledovala a učila se.

Jednou se mě zase zeptal, jestli se k nim nechci přidat. A já znovu odpověděla stejně.

„Proč nechceš?“

„Protože chci zůstat s rodiči“ nevěděla jsem co říct. “

„Jak myslíš. Měla by ses vrátit domů. Nechceme trávit čas s nepřítelem.“

Chápala jsem to. Ale nelíbilo se mi to. Jen jsem se mu podívala do očí – poprvé jsem viděla, jaké má oči – a řekla jsem: „Je ironické, že démon z Ohně má srdce z ledu.“

 

---

 

Itachi si uvědomil, že to byla polední slova toho vzkazu. Yu se podívala na hodinky a povzdechla si: „Už musím jít, Itachi.“

„T-to nevadí! Dořekneš mi to jindy! Co třeba zítra?“

„Dobře!“ usmála se. Vypadal, že ji těší jeho společnost.

„Zase tady?“

„Dobře, zítra ve stejnou dobu na stejném místě.“ Pak odešla.Itachi se díval, jak odchází. V jejím vyprávění byly věci, které nechápal. O démonu zvuku nikdy neslyšel.

Věděl, že riskuje, ale musel se na to zeptat Tomoko.

Jakmile přišel domů,Iriko na něj vyjela: „Kde jsi byl?“

 „Trénovat!“ zazubil se Itachi. „A chtěl bych se tě na něco zeptat Tomoko.“

Tomoko si k němu sedla.

„Tak mluv,“ vybídla ho.

„Existuje něco jako duchovní spojení mezi dvěma lidmi?“

„Ano, existuje. Duchovní spojení se vyskytne v případě, že se duch démona znovu narodí.“

„To nechápu,“ přiznal Itachi.

„Je to jednoduché. Jednou zemřeš a znovu se narodíš. Stejně jako Naomi. Nebudete mít na sebe vzpomínky, ale setkáte se a budete si rozumět,“ řekla Iriko. „Jak si na něco tak nepravděpodobného přišel?“

„Ani nevím. Při tréninku mě napadne tolik věcí…“ zasmál se a raději rychle odešel.

 

---

 

Nevrátila jsem se domů. Chodila jsem po světě a bojovala se s démony, abych zjistila, jak jsem silná a abych se zlepšovala.

Bohužel jsem ale byla nemocná. Pokaždé, když mě nepřítel zasáhl, znamenalo to konec zápasu. Jakýkoliv prudký pohyb nebo ráda u mě vyvolala vnitřní krvácení. Přesto jsem nepřestávala bojovat.

,Musím se dostat až do turnaje! Musím ho znovu vidět!‘ říkala jsem si vždy, když jsem v hrozných bolestech ležela v nemocnici. Nikdy jsem nezůstala na léčení. A moje nemoc byla stále horší a horší.

Jednou se mi udělalo zle a já byla příliš daleko od města. Sedla jsem si pod strom a usnula. Zdálo se mi o nekonečných ledových planinách. Byla mi zima, ale z ničeho nic jsem ucítila teplo. Příjemné teplo, které mnou prostupovalo, jak jsem nabírala vědomí. A když jsem otevřela oči, uviděla jsem ho, Fugaka.

„Fugaku,“ zašeptala jsem.

„Tiše,“ řekl. Cítila jsem se mizerně a znovu jsem usnula.

Probudila jsem se až v nemocnici.Fugaku spal na posteli vedle. Ve dveřích stála sestřička a usmívala se: „Musíš být šťastná, když máš takového ochránce. Jsi první, koho tu kdy někdo donesl v náručí.“

„Opravdu?“ podivila jsem se.

„No ano. Všichni ti tu závidíme,“ usmála se a odešla.

Chvíli jsem byla šťastná a dojatá. Poprvé mi někdo závidí, poprvé mě má někdo rád a stojím mu za záchranu. Moje radost však opadla ve chvíli, kdy jsem nemohla najít v sobě svého démona

„Co jsi udělal s mým démonem!“ zakřičela jsem a hodila po Fugakovi polštář.

Chytil ho, takže nespal. „Vzal sem to ho,“ odpověděl, jako by se nic nedělo.

„Jak… Jak jsi mohl?!“ sykla jsem.

„Kdybys ho měla, bojovala bys dál. To ti nemůžu dovolit.“

„Proč?“

Fugaku se na mě chvíli díval, jako by přemýšlel, jak moc se mi může svěřit.

„Protože proti tobě v turnaji nechci bojovat! A ty, když nebudeš v klidu, zemřeš! Kdo si myslíš, že jsi, abys mohla umírat…“ zarazil se. Jeho tón byl děsivý, skoro jako vždycky, ale prozradil něco, co nechtěl.

„Ty nechceš, abych zemřela?“ zaptala jsem se. Přišlo mi to podivné. Chtěl přece zničit celý svět.

„Ne, nechci.“

„Ale vzal jsi mi můj sen. Jediný, jaký jsem kdy měla.“

„Chtěla jsi se stát Královnou démonů, že ano? Ještě pořád máš šanci. Ale to nesmíš být mrtvá,“ řekl. Věděla jsem, co o znamená. Pokud se ON stane Králem démonů, mám šanci.

„První kolo turnaje už proběhlo,“ řekl po chvíli  a ukázal mi zvonek. „Budu muset odejít. Tentokrát ten turnaj vyhraju.“

„To doufám,“ usmála jsem se. „Nechci zemřít sama.“

„To se nestane. Nikdo mě nedokáže porazit. Ale kdyby se něco stalo…“ řekl a podal mi tučnou bílou obálku, „dej tohle člověku, který by mě dokázal zabít. Jeho jméno se Itachi Uchiha, je můj syn. Žije na místě, které se jmenuje Osaka, v Tokiu.“

„Dobře,“ přikývla jsem a obálku si vzala. Fugaku pak zmizel.

Od té doby jsem ho neviděla. Ale čekala jsem. Když jsem viděla i jiné démony a slyšela, jak mluví o konci turnaje, měla jsem strach. Už delší dobu jsem měla pocit, že jedna část mého já zemřela.

Když se tedy potvrdilo, že Fugaku je mrtvý, mohla jsem zemřít i já….. Už jen zbývalo předat ten dopis.

 

---

 

Itachi si připadal divně. Trápilo ho svědomí. Ještě jednou vydupla obsah obálky, tentokrát však k obsahu, který už důvěrně znal, přibyli malý lístek.

Itachi ho zvedl. Téměř nečitelným písmem, které se podobalo tomu jeho, tam bylo napsáno: Nenech Yu zemřít samotnou!

 

 

Itachi vešel do nemocnice.

„Hledám někoho, kdo se jmenuje Yu,“ řekl.

„Vy jste příbuzný?“ patali se ho.

„Ne, nejsem,“ zavrtěl hlavou Itachi.

„To je škoda. Ta dívka už tu žije dlouho a nikdo za ní nikdy nepřišel. Jednou ji sem někdo donesl, ale pak už tu nikdo nebyl.“

 

Iriko se rozhlédla po domě. Nikdo tam nebyl. Teda až na Kenshina, ale on nebyl ten, koho hledala.

„Kenshine! Kde je Itachi?“ zeptala se ho nakonec, protože neviděla Itachiho nikde spát.

„Cóó?“ zeptal se Kenshin protáhle. Dokáže vůbec Iriko někdo lhát? Pokud ano, tak on to rozhodně není.

„Ptám se, kde je Itachi. Radši mi odpověz!“

„No, víš…. Itachi šel…. Někam…“

„Kam? Nezahrávej si Kenshine!“

„Víš, Iriko… On asi šel za tou holkou,co mu dala tu obálku…“

„Za holkou říkáš?“ Iriko vypadala překvapeně.

„Ano, ona mu dala obálku a Itachi za ní od té doby chodí,“ práskl svého kamaráda Kenshin. Věděl však, že to Itachi pochopí. Oba přece znali Iriko.

„A kde je teď?!“

„Itachi m-m-mluvil o-o nemocnici…“

„Díky,“ zavrčela Iriko a vyběhla z domu.

 

„Proč tady vůbec jsi?“ chtěla vědět Yu, když se Itachi objevil. Byla bledá, téměř se ztrácela v bělosti polštářů. Měla zapadlé oči a vyschlé rty.

„Kvůli tomuhle,“ odpověděl Itachi a podal Yu lístek.

„To jemu podobné,“ zasmála se ztěžka. „Stejně je moje vina, že tu ležím.“

„Proč?“

„Mohla jsem se vyléčit, víš? Kdybych tehdy poprvé zůstala v nemocnici, vyléčila bych se. Ale byla jsem tvrdohlavá. Chtěla jsem za každou cenu do turnaje a vyhrát ho. Bůh ví, že jsem na to měla. Ale podcenila jsem svou nemoc.“

„Muselo to být těžké.“

„No jasně, že bylo! Kdybych nebyla takový srab, zabiju se!“ ušklíbla se Yu.

„To neříkej!“

„Říkám, protože by to vyšlo nastejno.“

„Asi jo,“ pokrčil Itachi rameny.

„Pro mě nikdy neměl život příliš velkou cenu,“ přiznala Yu.

„Proč?“

„Vždycky jsem byla tak trochu outsider,“ začala se smát. „Dělat věci, jak je dělají ostatní, nebo mít ráda věci, které mají rádi ostatní – to prostě nebyl můj styl.“

Měla studené ruce. Lehce stiskla Itachimu ruku. ,Určitě nezemře bezbolestně,‘ blesklo Itachimu hlavou.

„Yu, chtěl jsem ti ještě něco říct o…“ Nemělo cenu to doříct. Yu se sice spokoje usmívala, ale její oči byly prázdné. „Yu..“ Itachi nevěděl, co říct.

„Itachi!“ ozvalo se za dveřmi, které byly následně vykopnuty. „Jak ses mohl…“

Iriko se zarazila, když spatřila mrtvou dívku na posteli.

„To byla ona, kdo tehdy klepal, že ano?“

„Ano.“

„A co vlastně chtěla?“

„Dala mi obálku, kde bylo něčí poslední přání.“

„Chápu, Itachi,“ řekla Iriko a objala ho. Vlastně ani jeden tu dívku neznal, ale rozhodně je ujistila, že i lidé jako Fugaku, kteří bez zaváhaní zabijí, mají svou světlou stránku.

 

„Musela být velmi silný démon,“ řekla jednou Iriko.

„Kdo?“

„Ta dívka, Yu.“

„Proč myslíš?“

„Ta nemoc, kterou měla je sice vyléčitelná, ale člověk, který se odmítne léčit vydrží tak měsíc, víc ne. Takhle unikat smrti dokázali jen démoni s perfektním ovládáním svého toho démona.“

„Opravdu? Tak možná proto jí Otec strpěl.“

„Tím to taky nebude, Itachi,“ vložil se do hovoru Kenshin. „Podívej na tohle,“ řekl  a ukázal Itachimu obrazovku laptopu.

„Tak to mě podrž,“ vyrazil ze sebe Itachi.

„Co tam je?“ chtěla vědět Iriko.

„Příběh o Smrtelné dívce a nesmrtelném démonovi. Píše se tu, že je to příběh o dívce, která měla před smrtí a potkala šamana, který žil na světě už tisíc let. On se do ní zamiloval a nabídl ji, že ji uzdraví. Ona odmítla, ale řekla mu že se stane jeho strážným andělem a on jí na to odpověděl, že se za dalších pět set let zase potkají,“ přečetl Kenshin.

„Zní mi to nějak povědomě,“ zamyslel se Itachi

Konec.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář