1.kapitola
Usadila se za velký stůl a sepjala ruce, aby si jimi mohla podepřít bradu. Přemýšlela. Měla ohromnou radost, protože nikdy nevěřila, že jí opravdu dovolí otevřít ordinaci zrovna tady, ve vesnici. Žádná podobná téhle, tu ještě vybudována nebyla.
Ano, byla to pravda. Tessa byla první psycholožkou, která si otevřela svou ordinaci ve vesnici. Vlastně ani netušila, že její vybudovaní bude tak rychlé. Plno lidí totiž přišlo pomoc s výstavbou. Tessa se až divila, jak jsou tu lidé ochotní, ale po hlubším významu té ochoty raději nepátrala. Dnes to byl její první den v práci a ona čekala na svého prvního pacienta. Ale byla trochu skeptická. Nevěřila, že by se tady, ve vesnici plné upírů,démonů a různých magických bytostí, našli nějací lidé, kteří by potřebovali zrovna pomoc, kterou ona poskytovala.
"Opravdu si myslíš, že se tady se svou prací uchytím?"ujišťovala se.
"Rozhodně. Věř mi. Bude se ti tady líbit. A navíc..ehm…no… sem moc rád že si sem přijela a že tu chceš zůstat" ujišťoval jí Mika, který jí přišel doprovodit první den do práce. Za ten týden co sem přišla a budovala tuhle ordinaci se velice "spřátelili".
Vlastně se oba zamilovali, ale kvůli práci si nestačili ani pořádně promluvit.
"Dobré ráno, May! Tak co? Jak se cítíte první den v práci?" oslovila Tessu její právě příchozí asistenka.
"Dobré ráno …Ehm…"
"May" napověděla jí, když viděla, že si na její jméno opravdu nevzpomene.
"Oh, ano. Promiňte. Mám děsnou paměť na jména. No, je to můj první pracovní den a mám docela strach, že tu nebude moc pacientů a já se tu moc dlouho neudržím."
"Dovolte abych vás uklidnila. Sem z téhle vesnice a znám zdejší lidi…Věřte, budete mít nabito" uklidnila May Tessu a měla podivný úsměv. "Vlastně váš první pacient by tu měl být každou chvíli"dodala.
"Tak abych šel, ale určitě se tu stavím, dneska učím jen jednu třídu" rozloučil se Mika a opustil ordinaci.
"Abych nezapomněla, chtěla sem vám poděkovat, že jste se mi tak rychle nabídla na místo asistentky. A kde jste vlastně pracovala předtím?" zeptala se Tessa a s malým zápisníčkem usedla do velkého křesla které bylo poblíž pohovky určené pro pacienty.
"No víte...pracovala sem…" koktala May, ale od odpovědi jí zachránilo zaklepání prvního pacienta.
"Jdu otevřít, hlavně klid, určitě se vše povede" ještě jednou uklidnila svou šéfku a šla otevřít.
"To doufám" zhluboka se nadechla a postavila se, aby se s příchozím pacientem pozdravila.
"Dobrý den. Jmenuji se Kaitsuki z podsvětí" představil se pacient a lehl si na pohovku u kterého ve velkém křesle seděla Tessa.
"Dobrý den. No…Je mi líto, ale vy nejste z této vesnice a já vás nemohu přijmout" omluvně ze sebe dostávala Tessa a při pohledu na Kaitsukiho vražedný výraz se ptala sama sebe jestli neudělala poslední chybu ve svém životě.
"COŽE?! Jak to víte? Kdo vám to řekl? Zabiju toho kdo mě bonznul!!!" začal se rozčilovat Kaitsuki.
"No víte…ste se mi představil jako Kaitsuki z podsvětí" ale při pohledu na jeho vražedný výraz dodala "Ale to nevadí, myslím, že u vás udělám výjimku" nervózně se usmála.
O tom, že ji o Kaitsukim řekla předtím May, se pro její dobro raději nezmiňovala.
"Aha. No, tak dobře" řekl Kaitsuki s trochu omluvným výrazem a Tessa si oddechla, že dnešek
ještě přežije ve zdraví.
"Tak co vás trápí, a proč jste přišel?" zeptala se Tess s milým úsměvem.
"Víte, trápí mě spousta věcí. Světový mír, globální oteplování a velmi znečištěné ovzduší ale můj osobní problém mě trápí už dlouho. Už od doby kdy sem byl malý. Nevím co s tím mám dělat, ale už to nevydržím. Možná vám to bude připadat směšné, ale mám pocit, že mě někdo sleduje. A to ne, jen tak někdo…" Tessa naslouchala napínavé zpovědi se zatajeným dechem a říkala si, že tohle bude vážný případ…možná schizofrenie, paranoia, nebo taky trauma z dětství
Kaitsuki pokračoval "no víte mám totiž pocit, že mě sleduje Králíček!"
"COŽE!" vypadlo z Tess omylem.
"Říkal sem, že vám to bude připadat směšné, ale je to strašné! Nejdřív sem si říkal, že je to třeba normální, vždyť Králíček je součástí oběda, ale ten pocit mám, i když sem jinde. Dokonce ho slyším! A slyším ho i teď. Slyšíte ho taky? Je to jakoby za mými zády, vždycky to slyším jen za sebou, ale když se otočím, žádný králík tam není! Myslím, že mě ten Králík nějak sleduje. Pomozte mi nějak, prosím."dokončil své vyprávění s ublížený výrazem.
Tessa doteď naslouchala Kaitsukiho zajímavému problému a jen tiše klela na jeho účet, ale teď už to nevydržela a s co největší snahou nasadit ten nejmilejší úsměv se pokusila vysvětlit Kaitsukimu jeho problém.
"No váš problém je opravdu zajímavý. Jen nevím jestli si ze mě děláte srandu a nebo ne! Ale rozhodně zdržujete pacienty, kteří mají opravdové problémy!" začala pomalu zvyšovat hlas.
"Ale já mám taky problém! Už to nevydržím! Pořád ho slyším!" ztěžoval si ublíženě Kaitsuki.
"Dám vám radu. Už nikdy nejeste králíky a vaše problémy pominou!" uraženě pronesla Tessa.
"Úžasné!!! Děkuji vám" řekl Kaitsuki s tím největším úsměvem a s úžasem v očích.
"Ach…No super, sem ráda, že sem vám mohla pomoci s vaším problémem" řekla Tessa s neskrývanou ironií v hlase, ale Kaitsuki si toho zjevně nevšiml. S výrazem jaké má dítě když vidí vánoční stromeček a pod ním plno dárků, s úsměvem ještě jednou poděkoval. Tessa se už nevzmohla ani na slovo, pořád nevěřila, že by to Kaitsuki myslel vážně a s otevřenou pusou a vytřeštěnýma očima sledovala jak odchází z ordinace.
"Tak jak to dopadlo s vaším prvním pacientem?" ptala se May, když viděla, že Kaitsuki se asi poprvé v životě usmívá "No… zřejmě dobře" odpověděla si sama, zasmála se a podala Tessa Kaitsukiho kartu.
Tessa si konečně uvědomila jak směšný musí být její výraz a vzpamatovala se. Vzala si od May kartu a šla jí uložit hluboko do šuplíku.
"Nemyslím, že ji budeme zase brzo potřebovat. Pacient je již zcela zdráv…" a už tišeji, aby ji neslyšela dodala "Jak jen to v rámci možností jde."
*________________*
"Tak jak si dopad, Kaii?" zajímala se Naomi, která ho doprovázela, aby nešel sám a čekala na něj před ordinací.
"Dobře. Můj problém je vyřešen a já sem zdráv. Můžeme jít domů, pokud se teda u někoho nechceš stavit?" řekl Kaitsuki s milým a ustaraným výrazem.
"Cože?! Zapomeň a pohni nebo přijdem pozdě!" pronesla rázně Naomi a v hlase byla slyšet kapka vzteku.
"No jo porád, nestarej se. Stejně by ti návštěva u týhle doktorky taky pomohla. Od toho rozchodu s tebou není žádná sranda a seš celá popuzená" říkal si pro sebe potichu Kaitsuki.
"Hej! No počkej doma, slyšela sem tě!"
"Kruci. Čarodějka jedna, jak to jen mohla slyšet?" brblal si Kaitsuki tak potichu jak jen to šlo a navíc se od ní začal pro případ vzdalovat.
"Tohle taky" Naomi začal na tváři hrát šibalský úsměv.
Sakra! To není možný! Jak to dělá? Je vážně hrozná. Nechápu proč se semnou rozcházela, když nechtěla. Ale já jí tu protivnost nějak vrátím. Něco na ni vymyslim…myslel si Kaitsuki, když procházeli vesnicí, ale v tom se Naomi zastavila a otočila se slovy
"Kaii byla sem tvoje holka……a vím na co myslíš" a nepřestávala se hrozitánsky usmívat.
"Kurňa" to bylo to jediné co vyklouzlo Kaitsukimu z úst a dál pokračoval v následování své holky.