Hledala jsem nějakou botu, co nás tam kopne dopředu XD. Tak jsem zvolila Sakuru.
Neměli moc co balit, většinu věcí tu měli popůjčovanou. Jenom uklízeli pokoje za neustálého nadávání na to, co se stalo. Takhle jim lhát a ještě je přesvědčovat, aby zůstali. Půjdou domů, ať se to šéfikům líbí nebo ne. Měli jim to říct rovnou, pak by měli alespoň čas najít za ně náhradu. Teď byli nahraní.
"Ale stejně to Tokyo znělo lákavě," prohodila Nari při stlaní postele.
"Jo, ale radši strávím poslední chvilky s rodinou, než 9000km od domova, kde navíc nikomu nerozumim ani slovo," řekla Kath a urovnala lampičku na stolku. Už tu vše vypadalo, jako když přišly.
"To jo, je to lepší," uznala Nari a hodila si na záda batoh. "Jdeme?"
Vyšly z budovy jako poslední. Ostatní už stály a venku a statečně udolávaly argumenty, které se na ně sypaly. Stále je nechtěli pustit. "Hodně jste se toho naučily, jste silné a schopné a některé z vás více než jsme si mohly myslet," vykládal Itachi.
"Jediná věc, co jsem se naučila, je, že se mi záhadně zlomí ruka pokaždé, když řeknu ´dlouhovlasá buzna´," odpálkovala ho Kath a ignorovala podmračený pohled Mikamiho.
"A co naše mobily, chceme je zpátky," houkla Iriko a překřížila si ruce. Všimla si, že se Zerovzadu nenápadně přikrčil. Itachi se podrbal na hlavě.
"No, k těm mobilům," začal, ale Zero s pochlapil a statečně ho přerušil.
"Já je těl svobit," prohlásil.
"Vysvobodit koho?" nechápala Iriko naštvaně.
"Tlid vich. Slyšel sem vich hlasy!" vysvětloval Zero. (překlad autora: Ty lidi v nich. Slyšel jsem v nich hlasy!)
"A pak se kladívkem probíral troskama a hledal ty, co přežily" ušklíbl se Kenshin.
Iriko otevřela pusu, ale pak jí to došlo. S rozhodnutím pomstít svůj nebohý mobil máchla rukou, a Zero s výkřikem přistál na stromě. Iriko se k němu rozběhla.
"Takhle skončilo i rádio a televize," přiznal Takayuki a všichni na chvíli ignorovali bojující dvojci a spršku nadávek, které Iriko vypouštěla z úst.
"Neodcházejte," požádal je Itachi znovu. "Jste naší jedinou nadějí."
"Hele Leio, Obi-wan taky nakonec skončil mrtvej," řekla Kath a nikdo její poznámku dost dobře nechápal.
"Prostě odcházíme," řekla Anko.
"A vy si dělejte co chcete," dodala Naomi a jako první všechny obešla. Ostatní s za ní hned zapojili. "Iriko, jdeš?" Iriko je hned doběhla a nechala Zera viset na jedné z větví.
"Víme vlastně, kde je nejbližší obydlená část?" zeptala se.
Thamp se usmála. "Ne, ale za chvíli to vědět budeme. Vylez na strom Jeníčku." Iriko se zazubila a Thamp vylétla do vzduchu. Rozhlédla se a brzo si všimla pár domů. Ukázala tím směrem a cíl cesty byl jasný.
XXX
Kath: Nevim jak u vás, ale já jsem tu načerno. Máma dost drsně vyšilovala, když jsem se vrátila. Jsem se vymluvila, že jsem zdrhla XD.
Naomi: Zakecala jsem to, že jsem byla u Nari.
Nari: A já, že u Naomi.
Anko: No, aspoň někdo je v klidu.
Thamp: Stejně by pravdě nikdo nevěřil.
Iriko: Do Bohnic s náma!
Kath:To by byla jedna možnost.
Thamp: To není moc vtipný. Já mám tendenci lítat a nemůžu. Co kdyby mě viděli?
Iriko: Rodiče by měli šok. Jsou nechápavý.
Uživatel Kath se odpojil od konverzace.
Nari: Asi jí přišli rodiče XD.
Anko: Politujeme ji jindy.
Nari: Jak si myslíte, že to dopadlo?
Iriko: Nic nevybuchlo, konec světa nenastal, už je to týden a půl a stále nic. Zbytečně trapčili.
Thamp: Co když to ještě nezačalo?
Iriko: Všichni zemřeme!!!!!!!!!
Naomi: Moc nad tím přemýšlíš. Očividně to zvládli, není se čeho bát.
Thamp: Ou-ou… Musím běžet, máma X_x.
Uživatel Thamp se odpojil od konverzace.
Iriko: Koukám, že máte všichni vojnu, to jsem ještě dopadla dobře.
Naomi: To víš, být týden pryč, nebrat mobil.
Iriko: Máma říkala, že jí to vzal nějakej chlapík a řval, že ji vysvobodí.
Anko: XD
Iriko: Zero a technika.
Anko: Je oběd, musím běžet.
Uživatel Anko se odpojil od konverzace.
Iriko: Taky půjdu, dohraju toho Kaspiána. Ahoj.
Naomi: pp
Uživatel Iriko se odpojil od konverzace.
Naomi: Máme dobrý, že je nám tolik, kolik je.
Nari: Jo naštěstí. Taky to ukončím. Musím ještě poklidit, než se naši vrátěj. Tak pá.
Naomi: pp
Uživatel Nari je offline…
Nari vstala od počítače a protáhla se. Rodiče jí sice nedali žádný extrémní trest, jako zákaz počítače a jiné, ale musela uklízet byt dvakrát tolik než jindy. A to o prázdninách znamenalo otravu. Teď musela vysát celý byt, utřít prach, umýt nádobí, zalét kytky, umýt okna, rozmrazit ledničku, vynést koš a spoustu dalších věcí. Rodiče z ní udělali osobního otroka za byt a stravu. Doufala, že to nebude trvat moc dlouho, protože jí to unavovalo a chtěla trochu zábavy. Pořád byly prázdniny!
Vrhla se na utírání prachu. Dostat ho i z těch nejzapadlejších míst bylo těžké. Ale mamča její práci bude kontrolovat, takže to musí být perfektní. Když konečně vyšůrovala i poslední kout, vytáhla vysavač. Zapojila ho do elektriky. Ozvalo se zařvání a vysavač jí ohlušil. Největší zábava bylo vysávat, když někdo nadával. Potom neslyšela ani slovo a lidi se většinou odmítali opakovat. Právě byla jedna hodina, venku hrozné vedro. Všichni teď byli nejspíš někde u vody. A ona se tu plahočila a uklízela. Byla zvědavá, co jí rodiče poručí zítra, přece jen, udělala toho tolik, že další úklid byl skoro nemožný.
Přejela vysavačem tam a zpátky a saní ustalo. Vysavač drze ztichnul a odmítl pracovat, i když se ho Nari pokusila znovu zapnout. Napadlo ji, že ho asi omylem vytrhla z elektriky. Udělala krok, ale pak si uvědomila, že je něco špatně. Nějaký pocit jí říkal, že není sama. Něco zvláštního se vznášelo ve vzduchu. Chvíli přemýšlela a došlo jí, že cítí cizí duchovní, možná démonickou, energii. Projel jí záchvěv strachu a zůstala přimrzlá na místě. Cukla sebou jen, když něco slabě zabouchalo na dveře.
"Klid," začala mluvit sama pro sebe. "Démon by neťukal. Je to jen sousedka, která si chce půjčit cukr," ale nedonutilo jí to pohnout se. Znovu se ozvalo zabouchání, a pak tvrdý náraz do dveří. Pak všechno utichlo.
Stála tam dobrých pět minut, než se odhodlala dojít ke dveřím. Cestou vrhla pohled na zásuvku a ta jí donutila zrychlit. Šňůra byla vytažená z elektriky a kolem ní byl namotaný kořen z jedné květiny, co tu měla. Prošla chodbou a trhnutím otevřela dveře. Lekla se, když jí k nohám dopadlo tělo. Trvalo setinu sekundy, než se k němu sehla. "Itachi!" zvolala. Byl v bezvědomí a celý od kve. Honem ho vtáhla do bytu a zavřela dveře. Přetočila ho na záda a přikryla si zděšeně rukou ústa. Na břiše měl ošklivou tržnou ránu a rozražený spánek.
Hned na něj přiložila ruce s úmyslem léčit, ale trhla sebou. Je pitomá, nebo co?Takayuki jí to nevysvětlil,jen věděla že má dvě schopnosti. Teď mohla všechno zkazit! Nadechla se a pokusila se uklidnit. Nejdřív musí prohledat a určit vážnost zranění. Málem na to zapomněla, to by potom dopadlo hodně zle. Zjišťovala, že rána je opravdu hluboká a bylo tu vnitřní krvácení. Kousla se do rtu. Teď měla mnohem větší strach, aby něco nezkazila, na něco nezapomněla. Bude muset postupovat pomalu a pečlivě. Opatrně sundala Itachimz triko a podložila mu s ním hlavu.
Začala s léčbou, nejdřív se zaměřila na zastavení krvácení,ale moc jí to nešlo. Rána byla dlouhá a rozšklebená, tak měla co dělat. Cítila, jak se jí třesou ruce, vážně měla strach, aby Itachi nezemřel. Krvácení se jí podařilo jakž takž zastavit, a Itachimu se vrátil klidný dech. To jí dodalo sebedůvěru a zaměřila se na ostatní vnitřní zranění.
Chvíli to trvalo, ale rána se jí podařila zacelit. S třesem mu přiložila ruku na hlavu, a vyléčila ještě ránu na spánku. Nebyla tak strašná, ale Nari se pořád nedokázala vzpamatovat ze vší té krve a nervozity. Pod rukou jí zůstala jen krvavá šmouha a rána zmizela. Itachi po chvíli otevřel oči, a chvíli mu trvalo, než si uvědomil, kde je. "Můj bože, jsi v pořádku!" zvolala Nari šťastně a v afektu ho objala.
"Ano, asi ano," řekl Itachi překvapeně.
"Co se stalo!" chtěla vědět Nari, když ho přestala dusit objetím.
"Musíte s námi, všechny, hned," řekl jen Itachi. "Jinak je všechno ztracené."
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář